.

Víte co? Pohled dozadu je fajn na připomenutí si, kde jsme teď.
 Ale jen se vděčnosti a pokorou. Ne s hořkostí.

Před rokem jsem byla po operaci vajecniku kde byl nádor stejně velký, vypadalo to fakt špatně. Byla jsem z toho úplně v hajzlu(pardon). Pak chodila každý týden dvakrát na kapačky. Padaly mi vlasy, byla jsem šedivá, unavená tak, že jsem v práci usinala, neviděla ani nějaký náznak lepších dní. Bylo mi fakticky mizerně. Kam se hrabou jiné doslova sračky kteryma jsem si už prošla. Ono se to nedá moc srovnávat, ale v tu chvilku se mi to vždycky zdálo jako neřešitelný problem bez východiska.

Petr Casanova říká že když jdete peklem, nesmíte zastavovat, jinak se z nej nedostanete. A? Podepsala bych se pod to!

A teď? Teď rok po tomhle, jsem našla sebe samotnou. Nejen to! Taky jsem úplně náhodou narazila na člověka, co mě oceňuje, sdílí, budujeme, pracuje na sobě, vidí mě. Ta síla ho neděsí, ale inspiruje. A to jsem ho chtěla odstřihnout hned zezačátku.

Občas mě fakt deptá, vystřelila bych ho na Mars, taky mě občas vyšťavuje jak mu ukazuju všechno praktické a běžné ve vztazích. Jo! Ale?! Ono to za to fakt stojí. Vždycky se musí zasadit semínko, být trpělivý při pěstování a za čas sklidit plody.

Konečně poznavam jak moc přínosná komunikace je. Není jednoduchá, obcas bych se na to vykašlala, už mu neřekla ani slovo, jenže ono to nějak nejde. A tak na nej vybleju všechno to co v té hlavě je, on na mě vybleje to co má v hlavě on, proberem to a objememe se. A víte co? Je to fakt super! I když je trochu děsivé jak moc mi nastavuje zrcadlo, tím ale lip pro mě i pro něj, vidíme na čem pracovat.

A tak nějak proste chapu že ty ostatni vztahy nevyšly. Jak by mohli....? Když jsme nekomunikovali?