"Divnosti" co nechápu

Víte, nějak nechápu pár věcí. 
Třeba to, že mi z okolí přichází taková..... podpora? Opora? Důvěra? Já vlastně ani nevím jak to pojmenovat. 
Trochu se teď v tom životě tak plácám, co se pracovní sféry týká tak se v tom plácám poměrně hodně, a ne jen trochu. Jsem aktuálně úplně bez práce, hledám si prostory kde bych mohla dělat kosmetiku, což mi poněkud několikrát za sebou totálně vyhořelo, k tomu se nějak snažím hledat práci, posílám životopisy Skoro denně, na práce které vlastně ani dělat nechci. Jen proto, abych měla jistotu že budu mít z čeho příští měsíc zaplatit nájem v bytě kam jsme se s přítelem přestěhovali dohromady a kde jsem zatím ještě sama a snažím se to tu nějak zvládat- je to divný, být ve společném bytě ještě pořád sama.... přijde mi jako bych tu vlastně ani nebyla.... Ale zpátky. Zařekla jsem se, že je ten nejlepší čas na to začít jet to co miluju. Začít doopravdy dělat to co mě naplňuje, co miluju a co chci a vždycky jsem chtěla dělat. A nějak poslední dobou, tím myslím konkrétně těch 16 dní v únoru plus další z ledna, se v tom plácám. Dělám maximum a přeci z toho nejsou žádné hmatatelné výsledky. Je to investice do budoucna. Ano! Já vím. Jen mi to už přijde jako dlouhá doba na to, abych už nějaký výsledek měla. Už si vlastně ani nestěžuju, nijak mi to nepomáhá. Posledně když jsem si takhle vylila mozek z hlavy na instagramu druhý den jsem si přišla jako fňukající děcko. A pak byla happy když jsem objevila kočičku MonuLizu bez ouška, z polska, které jsem přispěla na léčbu, a přišla si tak alespoň chvilku nebo z části nějak užitečně. Dost krát týdně si přijdu jako neschopný hovno, co nic neumí, nic se mu nevede a je k ničemu. Takže pocity, že jsem vlastně alespoň k něčemu nějak platná a že jsem pomohla, jsou k nezaplacení. Obzvlášť v tom množství negace která proste vyzařuje z toho, že dělám max a vlastně stále nemám žádný výsledek. 
Z okolí slyším, jak jsem statečná. Jak mě obdivují a drží palce. Jak to zvládnu a že za půl roku si budu už jen pískat a pousměju se nad tím, co teď prožívám. Jak je fascinuje to, jak hledám cesty a nevzdávám se. 
A já přitom nevidím nic z toho. Jen si říkám co je statečného nebo i obdivuhodného na tom že vlastně teď aktuálně nic nemám. Na tom, že se teď radši ani nedívám moc do zrcadla protože se na sebe nemůžu pořádně ani podívat, abych k sobě nebyla tak zlá. Co je statečného na tom, že usínám přitom co mi slzí oči do polštáře, protože mi vlastně nic pořádně nevychází. 

A taky nechápu co je fascinujícího na tom, že už nemám ani tolik energie a vnitřní síly na to, dívat se na svět se vděčností a to i když pomáhám ostatním , i když bych to teď sama asi nejvíc potřebovala....