Kniha- Z jihu na sever a zpátky

Je 1.1.2019, je to jen pár dní po tom, co mi umřel dědeček a doslova par dní do jeho pohřbu. V agonickém rozpoložení, které je více než podobné té nejsilnější kocovině, zapínám svůj notebook abych si pustila nějakou kulisu a nebyla s kocourem jen v tichu. Na spořiči obrazovky od Microsoftu mi nabíhá obrázek skalnatého převisu, pod kterým je pláž, za níž je už jen nekonečné moře které ovívá vítr a hladí sluneční paprsky. Celá moje bytost se v ten moment rozhodla, že tam pojedu. A odněkud zvenku cítím jakýsi poklidný souhlas. Jedná se o městečko Coffee bay v Jihoafrické republice. O město které má jen pár stovek stálých obyvatel, město které je od mého současného místa vzdálené přes devět tisíc a dvě sta kilometrů. V ten moment se celá moje bytost rozhodla, že podniknu všechno pro to, abych se tam dostala.

Když na to vzpomínám, mám na tváři úsměv, který se vylévá až do očí. Protože ať to zní sebevíc sentimentálně, věřím, že mě k tomu dovedl dědeček. To že od své smrti byl stále u mě, to vím. I díky tomu, že jsem ho par dni po pohřbu viděla ve své první životní meditaci, kde se se mnou loučil protože jsme to tak úplně nestihli. A tak je pro mě naprosto přirozené, vědět o tom, že mě k takovému momentu postrčil on. To člověk cítí. 

Píše se podzim roku 2019 a já po poslední kontrole několikrát operovaného kolene hledám nevědomky jakýsi cil. Když už konečně můžu, nejsem limitovaná žádnými opatřeními ani daty operací. Vzpomínám si na cestovatelský deník, na instagramu, holčiny ze základky a okamžitě ho znovu a znovu čtu. Všechny ty úryvky ze Svatojakubské cesty... všechno to s ní prožívám zas a znovu. Dýchá na mě ta uvolněnost a štěstí z cesty samotné.

A tak se rozhoduji, že na jaře roku 2020 se vydám na své první Camino de Santiago.

Okamžitě se celá moje bytost nadchne a začíná hromadit všechny možné informace. Propočítávám náklady, googlim, hledám informace ve facebookové skupině. Hromadím to všechno na papíry. Svým nadšením okamžitě přesvědčuji i svou kamarádku. A tak začínáme plánovat ve dvou. Ve mě se pere potřeba jít sama, vyřešit v sobě všechny neuzavřené záležitosti které jsou v šuplících mé Pandořiny skříňky. S potřebou nebýt tam sama.

Konec konců pár dní před dnem kdy jsme měly kupovat letenky na jednom z našich dalších sedánků s vínem, začala rychlostí blesku pandemie jménem Covid-19. Tím pádem celá naše naplánovaná cesta padla. Nebylo to ani za mák bezpečné a riskovat, že se zaseknu v zahraničí je jedna z mých nočních můr, které nehodlám pokoušet. 

Nyní je Únor roku 2021. Uplynulo doslova par dni od spuštění mého Projektu Pomoci Africe, dočetla jsem druhou knihu tohoto roku a celá má mysl je zalitá vděčností kterou sotva dokážu popsat slovy. Je mi skvěle, i díky faktu, že pres současnou situaci která je stále ohledně covidu-19. Ještě mám z minulého roku, naplánovanou cestu na své první camino. Mam datum, až na par detailů mam již věci které si s sebou vezmu, mam trasu a člověka se kterým pojedu, protože teď bohužel letadlem nevycestuji. Skoro nic nelítá.  Pojedu s kamionem až do Portugalska, snad to vyjde. 

(Momentálně je to tak, že všichni Češi co přicestují do kontinentálního Portugalska, musí mít vyplněné evidenční papíry a dvou týdenní karanténu. Což by... no. Co vám budu povídat. Nebylo by to úplně perfektní načasování když mám na cestu doslova sedmnáct dní. )

Je 13.3 2021
Právě jsem zjistila od řidiče kamionu se kterým jsem měla v planu jet do Portugalska, že Německo přes své hranice nepouští žádné turisty. Kvůli pandemii která je teď momentálně v Evropě fakt hustá. Otáčí na svých hranicích auta s Čechami kteří jedou do Německa nebo jen  chtějí projet, nepouští skoro nikoho, bez slitování. Takzvaní Pendleři, Češi pracující v Německu mají vstup taktéž zakázaný. A není žádný způsob jak pohraniční kontrolu přesvědčit jako spolujezdec ani jako řidič kamionu, že nebudeme zastavovat a jen přejedu.
TAKŽE... Jdu na plán B.
Můj momentální plán je, podívat se na lety z Prahy do Porta odkud budu vycházet své camino. Nacházím skoro okamžitě, už jen vybrat si tu nejvýhodnější letenku. Divám se rovnou i na ubytování na onu jednu noc po příletu, než vyrazím pěšky. Vybírám pres booking a chci si ho rovnou rezervovat, nejde mi to a tak si hotel jen ukládám a jdu se podívat znovu na letenky. Co kdyby náhodou z Vídně vyšli cenově lépe i bez několikahodinového mezipřistání.
Po par kliknuti objevuji hned a dokonce se stejnou společností s jakou to letí z prahy. Navigace webu mě vede na stránku letecké společnosti kde jsou shrnuta všechna nová a stará opatření co se létání týká. A tady narážím na jeden velký háček.
 Není jim ani tak pcr test který je potřeba mít starý maximálně 72hodin,ten si zaplatím, ani potřeba mít celý let nasazeny respirátor třídy FFP2, ale potřeba dvoutýdenní karantény po příletu z Česka, Rakouska i Slovenska. Což mi dost narušilo všechny možné další plány které jsem chtěla spřádat.
Ve facebookove skupině zaměřené na Camino, se dozvídám že po nedodržení karantény která je potřeba, ale jen na pevninské části Portugalska, je trest cca 3 000€ a nebo trest odnětí svobody až na pul roku. Což vůbec není lákavé. Navíc Portugalsko se Španělskem má momentálně uzavřené hranice které se nedají překročit. Snad se po velikonocích otevřou hranice mezi těmito dvěma státy. A taky budu doufat, že my v česku na tom nebudeme porad tak že "Best in covid" jak řekl premiér... protože tímhle tempem nás Čechy bez karantény nebudou chtít pomalu nikde 

Je 27.3.2021
Stále světu vládne pandemie viru covid 19 . Je to už dlouhé... celá tahle situace....
Je to něco málo přes rok od prvního lockdownu, co nebyl oficiálně ani lockdownem. Nebudu lhát a říkat ze mi z toho už nešplouchá na maják, v patek slavím druhé narozeniny v lockdownu. Stále si dělám něčím radost. Nebo se o to aspoň snažím, spřádám si plány, vymýšlím nové projekty, dávám jim tvář a směr (jako třeba svůj Projekt Pomoci Africe co je na blogu). Zas a stále si hledám něco nového co bych mohla dělat. Učím se španělsky, přihlásila jsem se ke spisovatelské výzvě, když mám volno tak běhám po venku kam jen můžu (díky že jsi mi ty a cela ta úžasná banda lidi padl do života, losi michalosi), chodím do schodů v baráku, dělám si online kurzy co se kosmetiky a řas týká, čtu množství knížek co jsem nepřečetla už dlouho. Mám hlavu v pejru abych nemusela vnímat to, že mám 12hodin na puse respirátor a to jak zatraceně špatně se přes něj dýchá. Ono se řekne "Neboj, zvykneš si", no jasně zvykneš. Člověk si zvykne na cokoliv, ale moje plíce už z toho solidně pláčou... Dělám si malý velký radosti. Jenže nějak mi to přestává stačit... a to čím víc, co nevidím pořádně naději na konec... Jsem kosmetička, miluju dělat ženy ještě krásnější než už jsou. Natáčet jim řasy, vidět ty úsměvy a spokojené duše na denní bázi...což teď jaksi nejde...Ale jak dopadne člověk co dlouhodobě nemůže dělat to co miluje...?
Přepne do režimu "hlavně vydělat nějak na nájem a něco k jídlu". A sami si odpovězte jak moc ho to muže dlouhodobě naplňovat...Pomalu mám zase dojem že vyhořívám, je mi strašně smutno z toho co nemůžu, toho co bych mohla moc není. Toho co bychom mohli...my všichni.
Já vím, všechno je to v hlavě. Jsem vděčná, šťastná z maličkostí, z dělání radosti druhým i sobě, jen si teď přijdu už trochu jako poloprázdná schránka... možná i kvůli tomu, že potkávat a poznávat nový lidi úplně nejde (a tinder je strašná alternativa...😂).
To že si nemůžu sbalit krosnu, koupit letenky do Portugalska a vypadnout odsud mílovými kroky na Portugalskou trasu Camina abych si vyvětrala pořádně hlavu, mi moc, vlastně vůbec, nepřidává. Portugalská trasa není možná, protože pro Čechy je tam stále povinna dvoutýdenní karanténa (+obecně další hromada striktních nařízení), jelikož jsme "BEST IN COVID" no a vážně to nevypadá na rozvolňování.
Hlavně by mi to nevycházelo časově, to už ani neřeším... Neschází mi na to už energie. V práci mám nahlášenou dovolenou už skoro půl roku dopředu, takže...hmmm co s tím..? 
Zklamání mi nevydrželo ani hodinu v autobusu z práce domů. Doma jsem se z toho vypsala do deníčku, ukápla slzička. A ono ejhle. Nijak se to nehýbe a už mi to lpění nedělá vůbec dobře.

28.32021
 Jedu  do práce a najednou!
Najednou proste rozhodnuti: Nemůžu na Camino do Portugalska?
Udělám si svoje na Mallorce. 

Aniž bych o ni něco věděla. Našla letenku, ubytování a cestu. Koupila jednosměrnou a čau. Prostě odsud mizím. A místo provětrané hlavy z portugalského camina, ji budu mít absolutně vyvětranou z tras Camí které vedou pohořím na Mallorce. Takže všechno jde. Všechno má minimálně dvě strany. A je-li něco nedobrého, odpustíš to ze sebe jako páru, najdeš jinou cestu. Vždycky. Věř mi. 

A tak jsem právě odklikla několik objednávek v decathlonu. Protože jaksi doma nemam vůbec nic do hor. Jediné co mam tak je úžasná krosna, kterou mam už 9let (teto díky, je to nejlepší dárek) a pohorky co mi leží v krabici od srpnového svátku. Ups.

Od 26.Dubna 2021 budu na Mallorce! Už to mám všechno zařízené. A moje erdorfiny jsou na absolutním stropu. 

Je 26.4.2021
Vypadá to, že se svět možná začíná trochu vracet k normálu. To jestě uvidíme. NIcméně začíná to respirátorama uplně všude. Pokud to je cesta zpátky k normálnímu světu tak je mi ctí toto pravidlo dodžovat. Přeci jen, moje plíce jsou na respirátor už zvyklé. 
Vstávala jsem ve čtyři hodiny ráno, abych házela sprinty na vlak, který jsem jen tak tak stihla. Bez respirátoru by se sice dýchalo při všem tom dobíhání asi lépe. Ale co už, kdybych nestíhala, běžet umím. Dlouhé nohy mám a kdyby mi to i přes to ujelo, vyřeším to jinak. Jak? To nevím, na to jsem žádný plán B neměla. Nicméně jsem stihla sedět ve žlutém vlaku, s 9kilovou krosnou nad hlavou? Stihla jsem vlak z vidně na letiště z nástupiště 9 a ještě si dělat  srandu, že je to jako v Harry Potterovi nástupiště devět a tři čtvrtě? Stihla. 

Asi na mě jakožto na ranní ptáče, má stres a cestování po ránu, dosti pozitivní vliv. Alespoň na mou zábavnou část. 
Vypadá to tak, že jak jsem se vždy bála lítat, pandemie mi v odbourání strachů dost pomáhá. Letiště je poloprázdné, nikde nejsou fronty lidí a já se nemusím bát, že bych něco nestihla. Mám čas a prostor si letiště v klidu projít, zjistit co kde je a není. Což je dosti osvobozující. Obzvláště po mém zážitku z letu do a z Irska. 

A teď mi sedící na oknu na letišti a vyhlížející letadla, tak pomalu dochází, že právě opravdu začalo moje dobrodružství. Holky, co ještě pár let zpátky s maminkou (děkuju za všechno❤️) a sourozenci bydleli po azylových domech...