Kniha

19.02.2021

Je 1.1.2019, je to jen pár dní po tom, co mi umřel dědeček a doslova par dní do jeho pohřbu. V agonickém rozpoložení, které je více než podobné té nejsilnější kocovině, zapínám svůj notebook abych si pustila nějakou kulisu a nebyla s kocourem jen v tichu. Na spořiči obrazovky od Microsoftu mi naběhl obrázek skalnatého převisu, pod kterým je pláž, za níž je už jen nekonečné moře které ovívá vítr a hladí sluneční paprsky. Celá moje bytost se v ten moment rozhodla, že tam pojedu. Jedná se o město Coffee bay v Jihoafrické republice. O město které má jen pár stovek stálých obyvatel, město které je od mého současného místa vzdálené přes devět tisíc a dvě sta kilometrů. V ten moment se celá moje bytost rozhodla, že podniknu všechno pro to, abych se tam dostala.

Když na to vzpomínám, mám na tváři úsměv, který se vylévá až do očí. Protože ať to zní sebevíc sentimentálně, věřím, že mě k tomu dovedl dědeček. To že od své smrti byl stále u mě, to vím. I díky tomu, že jsem ho par dni po pohřbu viděla ve své první životní meditaci, kde se se mnou loučil protože jsme to tak úplně nestihli. A tak je pro mě naprosto přirozené, vědět o tom, že mě k takovému momentu postrčil on.

Píše se podzim roku 2019 a já po poslední kontrole několikrát operovaného kolene hledám nevědomky jakýsi cil. Když už konečně můžu, nejsem limitovaná žádnými opatřeními ani daty operací. Vzpomínám si na cestovatelský deník holčiny ze základky a okamžitě ho znovu a znovu čtu. Všechny ty úryvky ze Svatojakubské cesty... všechno to s ní prožívám zas a znovu. Dýchá na mě ta uvolněnost a štěstí z cesty samotné.

A tak se rozhoduji, že na jaře roku 2020 se vydám na své Camino de Santiago.

Okamžitě se celá moje bytost nadchne a začíná hromadit všechny možné informace. Propočítávám náklady, googlim, hledám informace ve facebookové skupině. Hromadím to všechno na papíry. Svým nadšením okamžitě přesvědčuji i svou kamarádku. A tak začínáme plánovat ve dvou. Ve mě se pere potřeba jít sama, vyřešit v sobě všechny neuzavřené záležitosti které jsou v šuplíčcích mé Pandořiny skříňky. S potřebou nebýt tam sama.

Konec konců pár dní před dnem kdy jsme měly kupovat letenky na jednom z našich dalších sedánků s vínem, začala rychlostí blesku pandemie jménem Covid-19. Tím pádem celá naše naplánovaná cesta padla. Nebylo to ani za mák bezpečné a riskovat, že se zaseknu v zahraničí je jedna z mých nočních můr, které nehodlám pokoušet. 





Nyní je Únor roku 2021. Uplynulo doslova par dni od spusteni meho Projektu Pomoci Africe, dočetla jsem druhou knihu tohoto roku a celá má mysl je zalitá vdecnosti kterou sotva dokážu popsat slovy. Je mi skvěle, i diky faktu ze pres současnou situaci která je stale jeste z minulého roku, mam naplánovanou cestu na své první camino. Mam datum, az na par detailu uz mam veci ktere si s sebou vezmu, mam trasu a člověka se kterým pojedu, protože ted bohužel letadlem nevycestuji.