Kruté začátky

Úplně jsem zapomněla na to, jak pekelně náročné jsou některé životní začátky...
Jo. Ano. I já, která ty nové začátky tak kvituje.
Nicméně! Vždycky se dají přežít, i kdyby jen s vidinou, že za chvilku už to bude dobrý. Ano, ja vím. Je to strašně těžky, člověk ma focus jen na tu jednu věc a to že si říká "za chvilku to bude dobrý", dost častokrát vůbec nepomáhá.
Člověk to ani nevidi. A proto je v těch momentech k nezaplacení, mít člověka který je v tom s námi. A když nám to ten člověk připomene. Když nám připomene naše začátky. Když v nás věří v momenty kdy to sami chceme i vzdát. I ve chvílích kdy ho moc neslyšíme.

Je to totiž skoro to jediné co pro nás vůbec může udělat. Musíme si to prožít a přežít sami uvnitř po svém. A co pro něj můžeme udělat potom my?

Oplatit mu stejnou mincí. Připomenout mu to jak silným ho vidíme i když on sám to (třeba jen momentálně) nevidí. Připomenout mu, proč začal. A důvěřovat v jeho schopnosti které má.

Vždycky se totiž ve vztazích opakují situace i z druhé strany. Aby prověřili vztah a to co se během první lekce oba naučili.

Ať už partnerských, přátelských nebo pracovních. Když se na to člověk podívá z druhé strany a z určitého nadhledu, vždycky to tam najde.

Tak já jen...

Proč je v začátcích tak strašně důležitá podpora. I kdyby jste podpořili jen trochu naprosto cizího člověka. Srazit umí každý, to není umění.