Life updates + od 30. ke 40.závodu

Začnu od konce. Od nejnovějších life updates, protože se hrabat v historii se mi zatím nechce i když vím , že na to přijde. 
Začala jsem fotit na analog.
Včera jsem si koupila svůj první foto film, do historického foťáku Nakei 1000-x, který jsem si na fb marketu našla za 200kč, od kluka který prodával dědečkovo věci kterých byla škoda je vyhodit. Jsem z něj tolik nadšená, protože je to foťák s historii, Je původem z Tchaj-wanu a ze 70-90. let minulého století. Takže v mých očích zlatý grál. Takovéto poklady se starou energii mám víc než ráda. Je v naprosto top stavu, ráda bych tam poslala všechny možné i nemožné pozitiva, ale jaké z toho vylezou fotky teprve uvidíme. Nicméně jsem nadšená. Jelikož, když jsem loňský půl rok života fotila na jednorázový Kodat foťák koupený na allegru, po vyvolání z toho zbylo jen 13 fotek. Z původních 39, jelikož..... špatný film. Místy "propálený". A tak mi pán ve foto prodejně doporučil si koupit nějakou historickou srandu na filmy a kupovat si jen je. 

Přestěhovala jsem salon a ukončila tříletou životní etapu. Kdo by to byl řekl, že za tři roky se dá nashromáždit tolik nábytku a přesto to může vypadat jako holoprostor. To jsem si uvědomila před týdnem v sobotu. Po tom co jsem se deset dní před koncem smlouvy rozhodla, že ji prodlužovat, za zvýšený nájem a nechuť majitelky z prostoru odstranit následky konstrukčních problémů, nebudu. Asi tak bych popsala důvod proč jsem se přestěhovala. Bylo by toho víc, ale nerada bych byla konkrétní. Člověk nikdy neví kam až se to může dostat. Třeba k soudu. A tam by mi tyhle konkrétnosti asi úplně nepomohli. Yeeeeah. I know. 
V návaznosti na tuhle událost bych přidala další, tady si dovolím trochu přeskočit do budoucnosti. 

Zítra, přesně týden po stěhování salonu, mě čeká první ocr závod v česku. Jsem takhle konkrétní, protože to není můj první tenhle rok a ani první ocr tenhle rok. To byl Runmageddon, který jsem si odběhla přesně před měsícem od zítra, ale k tomu se ještě vrátím. Takže si po netrénování dva týdny, dám rovnou závod... Trenér z toho nadšený rozhodně není, ale respektuje moje aktuální tempo a to že si zase rozpaluju ohníček zájmu na tenhle cíl. Tenhle cíl, abych byla konkrétní, je ocenění Primus Palus od Gladiator race, které člověk získá když uběhne všechny závody které jsou v jeden rok. Abych nebyla úplně troškař, tak jsem se nadchla do MAXIMUSu který bude v Třebíči. To je závodní víkend, kdy člověk zvládne tři kategorie závodů- night, original a max. Takže ve výsledku za jeden víkend uběhne půlmaraton, s překážkami. Ráda bych to dala, akorát moje nynější já, je k tomu už trochu realističtější. Tak uvidíme. 

Nicméně, pokračujeme zpátky v do historie. 
Před stěhováním a zároveň týden po Polsku jsem si dala Valentýnský běh v Hradci Králove, pod taktovkou gladiator race. A to musím říct, byla nádhera! Naprosto luxusní organizace, trasa, atmosféra... vlastně všechno, tak jak to organizátoři gladiatorů umí. Lokalita okolo stříbrného rybníku, v dost předjarním období, bylo hodně za odměnu. Sice bylo chladněji, zapnula jsem si stravu později a nedala stejný čas jako na tréninku. Zato jsem se ale luxusně rozehřála a užila si to na maximum s tempem 7minut na km. Takže ve výsledku uběhnuto za čistých 35minut. 

RUNMAGEDDON v Gliwicích, bylo peklo na zemi. a na tuhle lokalitu už mě v životě nikdo nedostane. Leda že bych měla ztrátu paměti. A i tak by se mi podle mě  vrátila když bych to tma viděla. Všudy přítomné cca deseticentimetrové vrstvy bahna, takového, které se vám pokouší vzít botu, byly ty nejmenší. Co tam bylo jinak, mnohem náročnější, byl fakt, že jsme vybíhali a sbíhali extrémně strmé, někdy i úplně rovné svahy. Svahy plné stěrku, suti, bordelu z těžby uhlí. Prostě haldy. Což o to. Jenže ten největší problém byl, že se to na spoustě z nich sypalo. Udělali jste krok nahoru a o dva jste sjeli zpátky. To byl zrovna taky moment, který mě úplně dostal. Měla jsem tam reálně záchvat, nevím čeho, ale hezké to nebylo. Byl to asi pátý výběh ze šesti, kdy nahoře byly překážky na ruce a na vrchní části haldy ještě další tras a další překážky. Takže to člověka unavilo o to víc. Pak jste na svahu který se vám drolí pod nohama, nejen vám ale i vaším spolubojovníkům kteří si tuhle trasu dávají třeba podruhé ze tří, protože chtějí polskou obdobu maximusu- tudíž musí mít tři medaile z jednoho víkendu. Moc ručkovacích věcí jsem nedala, respektive žádnou takže bylo hodně angličáků, ale všechny jsem si zkusila. Na žebříku kde se lezlo bokem jsem si sedřela předloktí i třísla... dost do krve...ale dala jsem to, skoro jako cílovou překážku, to byla opičí dráha s pneumatikama. Kdyby mi to neujelo před zazvoněním, nehodila bych záda jak brouk, zabarvení z té haldy a všeho toho bahna by mi šlo dostat z bílého akademického trička snad trochu víc. Možná. 
Byl to nejnáročnější závod který jsem kdy dala. Jako když spojíte všechny gladiatory, uděláte krát tři a ani tak to nebylo ani podobně náročné. Jestli to bylo náročnější než X-warrior loni, nevím. Každý závod byl v diametrálně jiné lokalitě a měl jiný styl překážek. Nicméně mi přijde, že se dělí o první místo spolu. 
V létě bych si chtěla dát ještě jednou Runmageddon, abych si užila a zjistila jaký mívají letní závody. Mohlo by tam být hodně vody. 

Třetí týden v lednu jsem si dala inoggy winter run v Budějovicích. Který byl tak trochu hell. Celý závod jsem totiž běžela s brutální křečí v lýtku který přišla při zahřívání a odešla až když jsem si sedla do busu zpátky domu. Nicméně čas 27minut na 4km, z čehož mám radost do teď. 
Pár dní před závodem jsem si 19.Ledna užila polární záři která byla vidět v Praze i jen pouhým okem. Neskutečný zážitek. I když jsem totálně promrzla. Ale viděla jsem ji!!! A zase jsem o trochu raději, že žiju právě na Barrandově. Viděla jsem ji totiž díky tomu, velmi dobře a to i když tady svítí lampy. Barrandov je totiž relativně na kopci. 

Mezi závodem a závodem jsem se potkala s kamarádama a nechala si odlehčit hlavu. Původně jsme chtěla jen sestříhat svoje dlouhý vlasy, nakonec jsem to měla tak zubatě, že jsem si to doma dorovnávala do rovna. A tak mám vlasy kratší než jsem chtěla. 

V lednu jsem měla ještě jeden závod a to hned třetího. Byl sníh, led, ultimátní kosa, myslím si, že bylo okolo -5 ne-li míň. Lívancový běh stromovkou. Čas jsem měla o minutu horší než v prosinci kdy jsem lívancový běh běžela taky, ale nijak mi to nevadí, jelikož byly ztížené podmínky a stejně jsem ten 3km 300m závod dala za 22minut. Což odpovídá necelým sedmi minutám na km 

Tak vypadá můj dosavadní nový rok. Čtyři závody za dva měsíce. Ano.....tenhle rok je v plánu držet automaticky dva měsíčně. BEZ výjimek. Některé měsíce i tři. 

Ale jdeme dál do historie. Do konce minulého roku. 

Silvestr jsem poprvé slavila venku. S nejlepší kamarádkou. Bez omáčky, byl to nejlepší silvestr který jsem si zažila a zároveň nejlepší a nejdelší párty v mém životě. Díky kámo!
Po svátcích, které jsem neslavila, mi přijela anglicky mluvící návštěva do prahy. Takže jsme celé tři dny mluvila jen a pouze anglicky a strašně moc mi to pomohlo se rozmluvit a přemýšlet. I když moje angličtina není, kdo ví jak úžasně skvělá, míchám časy, moc je neřeším a tak, stejně jsme se dorozuměli. Tři dny v kuse.
Svátky jsem problila jak alík, což moc nepomohlo v tom je nějak prožívat. Neměla jsem ani salát, ani řízek a ani cukroví. Měla jsem pomelo, kocoura a Italskou řadu love is blind, což je asi nejhorší řada ze všech co jsem kdy viděla. Prostě normální dny. Ničim speciální. A docela mi to pomohlo.
Před svátkami jsem trávila celý víkend až do pondělí na veterině s kocourem, který mi nechtěl nic jíst. Otrava masem. Takže všechny finance co jsem měla na lowcost vanoční dovolenku, padli na něho a v tom duchu se pak ty vánoce i nesly. Byla jsem ráda, že je v pohodě a papá. 
Před tím vším jsem měla besties doma na pár dní, byla jsem její přestup mezi Švédskem a vánocemi doma. Společná lekce high heels byla něco. Girsl power energy level ultra pro. 
 Vánoční závod, na prvních třech km moc hezký čas 23minut ale potom to šlo z kopce a doběhla jsem s časem 40minut na 5km. Jaksi jsem po prvním km pocítila velmi fyziologickou potřebu, takže jsem celý závod myslela na to, abych se neposrala :D asi tak bych to řekla. 
Mezi vánočním 13. prosince a lívancovým 6. prosince, jsem se slušně rozložila. Mentálně. Chtělo by se mi říct, že to bylo úplně out of nowhere, ultra random, ale nebylo. Mělo to za následek uvědomění si traumat která mám velmi hluboko uvnitř sebe, jen jsem jim nikdy nečelila tváří v tvář. A i o tom byl můj konec roku 2025. O otvírání se jako stoletá, nafouklá konzerva. O to víc hustý, že jsem v tom byla sama. Jelikož jsem se v červnu s přítelem rozešli. To jsem taky zpracovávala a uzavírala. Rozhodla jsem se, nechat to v minulém roku a už to do nového netahat. Což se povedlo, ale zadarmo to nebylo. 
Listopadový poslední OCR závod roku byl v brněnské Zoo hustej. Převýšení, náročnost překážek... ztracené prstýnky a jeden kopanec do oka. Na šesti km jsem byla hodinu a půl ale zlepšila jsem náladu a den všem okolo, Šla jsem totiž v kostýmu Zvonilky. Nejvtipnější na tom je tne fakt, že je Zvonilka nejmenší víla ve Vílím světě. A já mám 190cm, takže... moc malinká nejsem. A ani křídla mi nepomohli. Nicméně užito na max. 
Stejně tak jako můj už každoroční Run for movember, který jsem si v Pražské Hostivaři užila s časem 37 minut na 5km, i s převýšeními a místy kde jsem lezla po čtyřech, jelikož jsem plíce nechala někde v kopci. 
Taky jsem si užila první Helloweenskou párty, kde jsem byla překvapive zaaaaaaa......... sexy mrtvou Zvonilku i s kontaktníma čočkama, kde byly tři duhovky v jedné. Bylo to extrémně desivé ale strasně jsem si to užila!
V Praze jsem si dala Gladiatora v říjnu, čtvrtý den po trhání osmičky. Na antibiotikách.... promrzlá na kost a úplně sama. S časem 1h 45minut na 7km. A přesně to byl můj 30. závod v kuse. S tempem jeden až dva závody měsíčně. Chápete to? Já totiž pořád ne. A to i přesto, že mě zítra čeká už čtyřicátý.... 
Ke konci roku se toho odehrálo hodně. Co se tréninků týká, i osobního života a myšlenkových pochodů. Přijde mi, že spousta toho se připravovala na puštění s koncem roku. A tak tu teď doma sedím na gauči, se sluníčkem v obličeji a užívám si že můžu psát, trochu konkrétně a trochu obecně, s plápolajícím plamínkem na velké věci. 
Překonávejte sami sebe. Nikdo jiný to za vás neudělá.