Mallorca den 11. - Chutnější nápady

Musím přiznat, že jsem už měla i lepší a chutnější nápady než si dát anglickou snídani v čínské restauraci na španělském ostrově. Být vámi, neopakovala bych můj nápad. Ušetříte tak svoje chuťové buňky obrovského zklamání.

 O kafi ani nemluvím😂
 Už jsem zapomněla na to, jak chutná fakt špatný kafe 😀
 Tak tady jsem si to připomněla😂. A tak jsem dospěla k závěru, že bude lepší dávat přednost typickým snídaním pro danou zemi. Po 11dnech na ostrově😂

Rozhodla jsem se při dnešní druhé snídani, že si zajdu nahoru na vrch hory co vidím při výhledu z ubytování. Vycházela jsem okolo 10. hodiny ráno a vracela se chvilku před 16 odpoledne. Nějak jsem ne úplně čekala, že ta cesta nahoru, bude tak náročná a neupravená, jak byla. Dívala jsem se na mapu v aplikaci mapy.cz, tak si říkám, jooo to bude v pohodě, to vede nahoru na další cestu a tam bude určitě chodit dost lidi. To bude dobrý.

Nebylo. Ta cesta necesta vedla přes stromy a keře. Nízké palmy a keře. Které vám dodrápou ruce, záda a všechno co můžou když jimi polezete. Abyste pak zjistili, že vedle vede cestička na to samé místo. Cestička, co je víc ok. Jen není v mapách ani nikde zaznamenána.

Když už si teda uvědomíte, že vás nahoru asi nedovede cesta z map, které vaší polohu stejně hází všude možně po ostrově a to i když je nejvíc potřebujete. Tak zjistíte, že vás taková cesta dovedla úplně někam do slepého místa odkud se nahoru nedostanete. A tak se můžete jen potit a potit a obdivovat to že jste na vlastní kůži objevili kopřivy i když jste si už mysleli, že na Mallorce nejsou. Jako já. Jenže ony tu jsou 😉😁.

Tak jsem se otočila, vzala mapu a zjistila ze jsem úplně vedle. Nějak se mi povedlo dostat se na začátek průsmyku. Tak ještě vylézt nahoru a mám vyhráno. Nějak jsem se mezitím naučila, nedívat se úplně, úplně nahoru, když tam má být cesta, tak tam bude a nemusím tu hrůzu co mě čeká, vidět už zespodu. Hezky po menších krůčcích.

Prolezla jsem teda tím průsmykem, kde byla spooousta kamínků a kamenů. Spousta míst na kterých vám to může ujet a můžete se válet zapíchlí na nějaké palmě. V tom lepším případě. Ale vylezla jsem nahoru i s vodou a ciderem co jsem si vzala, že si otevřu nahoře jakože  vítězně, když je ta cesta stejně pohodová a nemá se co stát, jak jsem si bláhově myslela. Neotevřela. Nechala jsem si to položené na části kterou jsem už vylezla, když jsem viděla co mě ještě čeká výš. Protože jsem si "chytře" nevzala žádný mini batůžek, kam bych si to pití a třeba i plavky a klíče dala. Nesla jsem to celou dobu v rukách a snažila se nerozbít si tlamu a nenechat tam po sobě moc bordel. Trošku jsem koketovala s myšlenkou, že mi to stačí tady, pod vrcholem. Že je to odtud taky hezké, ale neviděla jsem nic jiného než ty keříky, palmy a prudký průsmyk na straně co jsem vylezla.
A tak jsem se nespokojila s málem. Vydýchala, zjistila a objevila cesty a rozhodla se, že na tak nebezpečnou část bude nejlepší když nebudu mít v rukách nic. Tak jsem mobil zastrčila do kapsy a lezla. Pomalinku, polehoučku, nekoukala jsem pod sebe, ale ani ne moc nad sebe. Cestu jsem už měla najitou a viděla ji ze spodní části. Když už jsem vylezla výš tak cestička úplně nahoru byla v pohodě. Spousta malinkých keříčků co ale poradně píchají. A pak? Pak jsem měla Port de Pollença jako na dlani. Doslova  a do písmene.

To bylo něco neskutečného. Jen jsem seděla na kamenné zídce, rozhlížela se, koukala do dálky. Cítila jak mi sluníčko hřeje do kůže, a užívala si ten lehký letní vítr. A k tomu všemu se ještě škvařila, protože jsem se nenamazala než jsem šla.

Udělala par fotek, zdokumentovala to mamce a že půjdu dolu.

Úplně jsem nahoře zapomněla jaká byla vlastně cesta kudy jsem tam přišla. Doslova. Jak náročná a taky jaká. A tak jsem šla místo doprava, do leva. Došla až na sráz kudy cesta fakt nevedla. A to ani taková, kdybych chtěla riskovat. Takže zpátky na začátek a vzpomenout si. Když někam, někudy vlezete, otočte se prohlédněte si tu cestu i z druhé strany. Hlavně když se ji pak mate vracet zpátky. Jo? Já si to musím zapsat za uši.

Ale naštěstí jsem našla svou původní cestu, teda asi. A dostala se pod ten sráz. Na místo, kam jsem se vyškrábala tím průsmykem. A ze se napiju. Ale pití nikde.

Tak nenechala jsem ho o patro výš? Jdu tam a pití nikde... asi se někam zakutálelo nebo nevím. Tak nic. Hlavně že mám telefon a sebe. Kdybych věděla, že mi to tak bude vadit, nechám si to pití úplně dole pod srázem. Nevadí mi ani tak to, že jsem zahodila dohromady asi 2€, ale to, že jsem v přírodě nechala bordel. Plnej bordel. Dostala jsem se z průsmyku cestičkama dolu úplně na původní cestu a že kam? Mapy ukazuji kousek ode mě moře a nebo cestu do města. Jsem totiž v půlce, někde po cestě k moři by měla být fontánka s vodou, tak se napiju tam. Jaké zklamání když místo fontánky tam bylo jen vyschlé korýtko. No nic, šla jsem dál a dál až jsem narazila na výhled na zátoku a moře. Dolu bych to nedala, na to jsem už neměla kapacitu. Tak jsem si cvakla par fotek zadumala nad sladěnou barvou nebe a moře a šla zas zpátky do města. Už pomalu moji kůži začalo docházet to spálení a tak jsem se vykoupala, namazala a dala si můj nejoblíbenější cider Lišácké jablko. Jsem tak ráda, že je i ve Španělsku a že mají úplně stejný design jako to v Česku a tak ho spolehlivě poznáte.

Večer jsem dnešní den završila v restauraci na burgeru v novém kousku oblečení🤩. Kuřecím burgerem. Který okolo kuřete možná proběhl. A možná že ani to ne... takové "asi kuřecí cosi", už nikdy víc. Hlavně ze to na fotku vypadá dobře, ale chuťově to je hodně nic moc. Nedělejte stejnou chybu. Na celém ostrově žádný kuřecí stejk nepotkáte, ani jen tak a v burgeru už vůbec ne! Bohužel...

  Sama jsem zvědavá kam mě nohy povedou zítra