Mallorca den 7.- Do oblak

Probuzeni v hostelu bylo dneska ráno úplně v pohodě, i když mě vzbudil skoro až budík v 6:45. Měli jsme ráno totiž odvoz do Solléru, i s výkladem a vyhlídkami🤩.

Ráno jsem vůbec ještě nevěděla co dneska chci. Jestli jít sama jinudy, nebo s klukama... celkem jsem se i bála úseku který měl být "po čtyřech" nahoru. Takže jsem už ráno zavrhla, že bych s nimi šla, ale nemela jsem žádný plán druhý. Nějak mi to nešlo udělat, všechny cesty mě vedli přes GR221 přes hřebeny a přes jezero až do Llucu, že to jinudy nejde. Tak jsme se v centru Solléru nasnídali a hned mi bylo jasněji.
Jdu s klukama a ty šutry které se lezou nahoru po čtyřech? Fajn! Vytáhnu si hole. Od čeho je asi mám. Úžasná Táňa z restaurace v Esporles nás hodila až pod ulici kterou jsme se napojili na jednu cestu z mnoha které nahoru vedou.

Ta cesta nahoru, nebyla vůbec nijak extra strašná. Pořád a pořád tam byly schody. Kdo mě zná, ví že schody miluju . Byly sice "trochu" jiné, ne normální nebo jako ty vedoucí na Adamovu horu na Srí lance. Byly to široké, placaté schody na tři kroky než jste jeden přešli, vedoucí zatáčkami stále a stále nahoru. Celkem jsem se začala i těšit na to místo kde polezeme po čtyřech. Nakonec nikde nebylo, nejspíš to je tím, že tras nahoru k jezerům, je asi 8. A my si vybrali onu poslední. I tak jsme funěli a zhluboka dýchali. Já si cvičila hluboké dýchání nosem a okysličování těla. A vlastně.... vlastně to bylo skvělý. Celá ta cesta nahoru.

Vycházeli jsme zespoda z města kde svítilo sluníčko, nahoru do hor které byly plné šedých mokrých mraků. Šli jsme do mraků a ještě dál. Natáhla jsem ruku a měla jsem na ní celý mrak, stejně jako mě obléhal protože byl všude okolo. Když jsme zastavili na svačinu, já si snědla svoje kiwi a banán a kluci nějakou tyčinku, měla jsem trošku obavy. Ne z toho že bych se bála toho že zmokneme, nebo ze spadnu. Nebylo mi příjemné, že tam byla vysoká vlhkost. Fakt vysoká no a já mám ke své krosně připevněnou plátěnku, ve které mám teplé věci na spaní. Nechtěla jsem aby se mi namočili, jen tak by totiž neuschli. Ale Ráďa mi (a mojí Gejše s rouškou co mám na flanelové košili která mi pořád víc a víc vlhla) slíbil že nahoře bude sluníčko které bude hřát a to co mi navlhne tak uschne a že ty věci na spaní mít mokré nebudu. A tak jsem mu věřila a šla dál. Bylo to moc příjemné.

Nevím jestli jsem si už zvykla na jejich tempo, nebo na časté chození do vrchů a namáhání svalů. Ale bylo to v pohodě. Už se moje tělo asi aklimatizovalo na onu zátěž. I když trapézy ze zatížení krosny, mě boleli ještě trochu dál.

Bylo by lepší, mít krosnu vysokou a nemít pověšené něco na boku. To je blbé. Nejlepší případ by byl, kdybych ty věci, co v té plátěnce mám, vůbec neměla.

Úplně zbytečně s sebou tahám džíny ve kterých jsem přijela, mohla jsem si vzít ty turistické kalhoty. Moc velké balení kde mám zbytečnosti jako uchošťoury a další hlouposti, moc obyčejných triček. Bez nich, jsem mohla mít v batohu víc místa na jídlo a jinak ještě rezervu. Každopádně všechno ostatní využívám na 280% .

Když jsme vylezli až nahoru na vršek hory, byla tam mlha. Po cestě výš byl dešťový mrak a někde mezi bylo sluníčko. Vlastně jsme šli z vrcholu kde nebylo vidět ani na 10 metrů daleko, rovnou níž k jezerům, které jsou zásobárnou vody pro celou Mallorcu. Tam také svítilo sluníčko a potkali jsme i osly, přijde mi, že Mallorca je plná divokých koz, ovcí a oslů😁. 
U prvního jezera jménem Embassament de Cúber, jsme si dali svačinko oběd a vymysleli cca co dál.

Plán byl dojít na konec a podle mapy uvidíme. Zítra jdeme do Llucu. Máme tam dokonce i sraz na oběd s Táňou, která zítra ráno půjde na Punc Major - jedna z nejvyšších hor tady, a z ní potom právě dolů do Llcu.

Od jezera jsme šli dál, trochu se sekli o par metrů a tak jsme museli přelézt hluboké betonové koryto plné vody, umístěné nad zemí, uprostřed přírody. To bylo něco. Trochu jsem se bála, ze tam sama spadnu, ale dostala jsem pomocnou ruku a tak se ji chytila a našla si svou cestu- to pozitivní co se potom muže stát si musím pamatovat i do budoucna když se tak stane jindy.

Na konec jsme nedošli, ale naším dnešním koncem kam jsme došly podél toho koryta protékající vody, byl noclehový plácek. Který jsme všichni najednou označili za pětihvězdový. Místo hamaky spím na zemi, na půjčené samonafukovačce, aluminiovém spacáku a v tom mém Husky.

A strašně moc se těším zítra do Llucu na čerstvou rybu🤩🤤

Pokud mě kluci za ten šustivý aluminiový spacák nezabijí.