Mallorka den IV.- čtvrt Mallorky za jeden den

08.05.2022

Dnešek bych začala od konce. A to tím, co jsme s přítelem úplně vyřízení, zničeni a totálně bolaví a vypnutí vypustili. Naše nohy se vzali a utekli. Vzali roha domu kde si sbalili věci a už je nikdy neuvidime. Takže to k našemu dnešnímu kilometrovemu rozpětí.

A to jsme oba dva zvykli dávat v nohach velký pecky.

To, že jsme včera ušli mnohem víc, než bylo naplanovano, byla dnešní obrovská vyhra. Bez ni bychom byly zasekli někde na půl cesty dolu ve tmě a bez vody.

Měli jsme dneska línější ráno, vstali si na východ slunce, kam jsme se nejdřív museli vyškrábat. Na kopec co jsme měli nad údolím kde jsme spali. Tam jsme se trochu rozehřáli po náročné noci. Byla poměrně studena a pro mě náročná tím, že jsem neměla žádný tvrdý spánek protože jsem se budila každou hodinu. Každým zašuměním stromů s tím, že začíná pršet. Což nechceš. Takže jsme potřebovali trochu toho sluníčka do žil a kosti abychom rozmrzli než vyjdeme.

Vyšli jsme na skalku es Caragolí, což je šnečí skála pojmenovaná tak diky svému tvaru. Potom jsme šli kousek zpátky po trase GRka, ale jelikož jsme nechtěli jít dolu do Déi a já si chtěla projit hory nahoře, tak jsme to vzali rovnou do Solléru zezhora po horách.

Šli jsme od Es caragolí na Puig gros(ještě gr), u es Racó perdut jsme se odklonili z GR 221 a šli směr Puig děs Teix, kde jsme si dali oběd. Byly tam krávy co byly ultra vyhublé, lezli z nich kosti a nám jich bylo dost lito. Jen se tam pásku a co nenašli to nejedli... vypadalo to tak. Byly tam i tři osli. Prošli jsme dál a za rohem na nás čekala březí oslice co hned jak nás viděla, k nám běžela❤️. Pomazlili a popovídali jsme si s ní. V palme jsme si koupili mrkve na svacinky, tak jsme se podělili a to jste měli vidět to nadšeni☺️. I její mládě co se nás bálo, si nakonec mrkev dalo. Sice ne úplně z ruky, ale aspoň z trávy. Tihle oslici nás šli doprovodit až k napajedlu kde jsme zatáčeli doleva na Puig des Vent. Klasicky kozy, trochu strmé stoupání a nahoře zbytky z kamenného obydlí.

Cesta do vrchu byla docela placata a ne moc kamenita, nic strmého. Možná i proto, že jsme dávno byly v 970m.n.m. a těch 35 bylo na docela dlouhém úseku a navíc to nic není. Z tohodle kopečku jsme šli pak už jen k sa Galera, což je výškový bod označený Geografickým institutem. Nicméně tenhle úsek který měl mít podle map 1,7km jsme si dali asi na 2 se všema těma zacházkama a po šutrech jak kamzíci.

Kdyby to byly jen naházené šutry jako na ostatních cestách, byla by to nuda. Tady se šlo po okolí puklin ve skále. Kde místy rostla tráva a místy byly jen nekonečné pukliny vedoucí do samého srdce skály do které je udělal zub času a počasí. Místy byly velké plácaté úseky, a jindy byly jen ostré hrany přes které ani kozy nechodí(nikde tam nebyly a jejich bobky taky ne). Kdybych si včera nekoupila ty vložky, asi bych dneska nedošla vůbec nikam. A jestli ano, tak bych na tomhle úseku, který byl navíc nahoru-dolu-nahoru asi skončila. Bolelo to i Martina, který měl boty úplně nové, s neošlapaným vzorem.

Tenhle puklinový úsek vyměnil úsek kdy jsme hledali cestu dolů 20m abychom slezli a šli přes kamenný kousek kdy pod námi byl jen obrovský sraz dolu a nahoře skála. V takových úsecích mít v ruce telefon nechcete, nejen proto že byste se mohli zranit, ale i aby vám nespadl. Proto jsou víc než fajn všudypřítomné mohyly a mohylky. Po těchto úsecích jsme mohli jít po cestě a nebo ke stromu. Jediný strom široko daleko na téhle části skály. Už začalo svítit zase sluníčko a tak jsme skoro běželi k onomu stromu. Běh jen skoro protože to tam bylo plné šutrů, vysoké trávy a taky děr do kterých už jsem párkrát svou nohou sjela i přes opatrnost došlapu.

Zajímavé bylo, že jakmile jsme došli ke stromu, já se zula abych vyvětrala nožky a vložky v botách, koukla se na telefon a zas ho položila, tak okamžitě sama začala hrát písnička. Kterou, nemám staženou, neznám, v životě jsem ji neslyšela a nic jsem na telefonu nepouštěla. Nevíte někdo, jestli u stromu přes sa Galerou někdo nenainstaloval něco co spoušti tuhle písničku automaticky? Ne proto, že by nás to děsilo nebo vyděsilo, nýbrž proto, že jsem si ji neuložila s už ji nemohu najít.

Po vyvětrání, odpočinutí a nabirani sil jsme se vydali k bodu sa Galera kde je nainstalovány betonový panel. Je odtamtud nádherný výhled na cele údolí Déi a hřebeny které jsme šli. Odtamtud je cesta dolu do Solleru jen jedna. A to dolu... to byl tak strmí kopec... že se divím, že se nám nic nestalo.

Nahoře na začátku byly šutry a keře, čím níž jsme byly tím menší byly kamínky a tím víc pořádaných stromů tam bylo, cesta byla opravdu dlouhá a strmá. Nic takového nahoru jít nechcete. Už proto, že byla špatně značena, v mapách žádná sláva a mohyly nikde, alespoň ne v půlce kopce a dole. Člověk by ani nevěřil, že tam kdy nějaká cesta byla nebo je. Výhledy skoro žádné. Popadané totálně vyschlé stromy všude. A ty které ještě drželi, byly téměř oholené, až na vrchní korunu kde měli par listu. Tohle klesání bylo nekonečné, když už jsme se dostali ns nějakou cestu která nevedla údolím, vedla vysokými trsy trávy. Trávy která z mě neznámých důvodů nebyla vyschlá jako všechny ostatní a tak řezala. Víte jak bolí rezanec od papíru? Tak si představte x 100 a do nohou a mate to.

Po slezeni o par vrstevnic níž jsme trochu zabloudili na špatnou cestu takže jsme se museli vracet a už to vypadalo že ji nenajdeme, ani podle telefonu. Do toho hledání mě ještě dvakrat bodla nějaká vosa nebo včela, či co to bylo. A to přimo do hlavy, dostala se mi nějak pod kšiltovku mezi copanky a zamotala se tam. Cestu jsme nakonec našli. Vedla pod skalním převysem. Taková skoro až jeskyne. Cesta dolu do solleru byla pak už jen prudší, po polní ceste a po kamenných schodech.

Vyčerpání jsme šly okolo koleji s nádherným výhledem a já už brečela he nemůžu udělat ani poradnej krok. Ale jak jsme poradně nepili(z hydtovaku se tolik nenapíšete) tak ani slzy netekli. Po cestě mezi soukromými pozemky jsme natrhali citrony co vyseli přes plot a na pumpy si dali zmrzlinu. Čekali jsme na bus do portu, kde jsme chtěli původně spát. Jenže jsme čekali a čekali a bus nikde. Zatímco 204 co tam jela zahybala na vedlejsi ulici.

Byli jsme tak zničeni, nevyspali a bylo už poměrně pozdě, že jsme už nechtěli být venku a hledat znovu místo na spaní někde. Takže jsme došli na bus do palmy a bookli si pokoj v hostelu/hotelu ve kterém jsme už byli a byli jsme velice spokojeni.

A já tohle teď píšu z postele a usinam u toho.