Něco za něco, aneb vyhoření?
06.05.2023
Teď jsem dokoukala "dokument" s názvem Nejdelší třetí rande, které se odehrávalo na Kostarice při začátku covidu. A tak mne to donutilo se zamyslet, nad tím, co dal covid vlastně mně a kde to teď
jsem.
Taky mi to docela dost připomnělo to, co mi chybí a ani si to neuvědomuju. Cestování a poznávání přírody.
Teď aktuálně si třeba přijdu tak, že jsem totálně odpojená od čehokoliv. Hlavně od sebe, přírody a klidu. Nevím moc co to je za rozpoložení, nezažila jsem to. Ale omlouvám si to tak, že toho mám teď prostě strašně moc. Neskutečná nálož situací a tak se nějak ztrácím. Svou podstatu. Ale jak. Oproti Pétě před covidem jsem někdo úplně jiný, ale spíš mi přijde, že mě nejvíc posunul bývalý vztah. Mohla jsem se konečně posunout, hodně posunout. Vlastně bez teď už ex přítele, bych byla možná ještě pořád tam kde to znám, nebo bych neudělala ty kroky do prázdna tak razantně. Jen jsem v tom všem budování velkých věcí, přestala starat vlastně o sebe. Přestala živit tu starou Péťu co se vlastně chvilku před vším tím našla. A teď ? Nejsem vlastně ani na začátku, tam kde jsem stála minule, teď jsem někde úplně jinde. A jen pozoruju jak chátrám? Jestli se to tak dá říct.
Fakt je tohle období neskutečně sebe ubíjející, I když to ne tak úplně přiznávám. Ani sobě. Hlavně ne často. Aneb moje dřív milované heslo "Nemám čas se z toho posrat, to bude jindy", jenže vždycky to jindy vlastně nepřišlo nikdy a pak jsem to řešila cestováním. No.
Alespoň, že ne alkoholem nebo drogama, tak to řeší jiní. A jediné co se snažím, je si užívat naplno ty chvilky kdy mi hlava opravdu vypíná a napojuje se cítění. A že jich moc není.
Nicméně v tom všem ztrácení se pro něco většího, jsem nejen že poztrácela sebe, ale i člověka co se mnou byl pro to jaká jsem byla. Ale byla to tedy ztráta....?
Navíc se mi teď se všema těma, doslova sračkama, docela zhoršuje schopnost řeči, jednoduše řečeno zase koktám a zasekávám se. Poslední dva měsíce jsou fakt výživné. A tak se mnohem víc těším, až konečně zabouchnu dveře nového domova (který ještě ani nemám), vytisknu poslední vyjádření od hygieny a úřadů, přilepím poslední mramorový obklad, písmenko samolepky na výloze a sbalím si na pár dní krosnu si to odžít a vyvětrat. Přesně tak, jak to dělám.
Taky mi to docela dost připomnělo to, co mi chybí a ani si to neuvědomuju. Cestování a poznávání přírody.
Teď aktuálně si třeba přijdu tak, že jsem totálně odpojená od čehokoliv. Hlavně od sebe, přírody a klidu. Nevím moc co to je za rozpoložení, nezažila jsem to. Ale omlouvám si to tak, že toho mám teď prostě strašně moc. Neskutečná nálož situací a tak se nějak ztrácím. Svou podstatu. Ale jak. Oproti Pétě před covidem jsem někdo úplně jiný, ale spíš mi přijde, že mě nejvíc posunul bývalý vztah. Mohla jsem se konečně posunout, hodně posunout. Vlastně bez teď už ex přítele, bych byla možná ještě pořád tam kde to znám, nebo bych neudělala ty kroky do prázdna tak razantně. Jen jsem v tom všem budování velkých věcí, přestala starat vlastně o sebe. Přestala živit tu starou Péťu co se vlastně chvilku před vším tím našla. A teď ? Nejsem vlastně ani na začátku, tam kde jsem stála minule, teď jsem někde úplně jinde. A jen pozoruju jak chátrám? Jestli se to tak dá říct.
Fakt je tohle období neskutečně sebe ubíjející, I když to ne tak úplně přiznávám. Ani sobě. Hlavně ne často. Aneb moje dřív milované heslo "Nemám čas se z toho posrat, to bude jindy", jenže vždycky to jindy vlastně nepřišlo nikdy a pak jsem to řešila cestováním. No.
Alespoň, že ne alkoholem nebo drogama, tak to řeší jiní. A jediné co se snažím, je si užívat naplno ty chvilky kdy mi hlava opravdu vypíná a napojuje se cítění. A že jich moc není.
Nicméně v tom všem ztrácení se pro něco většího, jsem nejen že poztrácela sebe, ale i člověka co se mnou byl pro to jaká jsem byla. Ale byla to tedy ztráta....?
Navíc se mi teď se všema těma, doslova sračkama, docela zhoršuje schopnost řeči, jednoduše řečeno zase koktám a zasekávám se. Poslední dva měsíce jsou fakt výživné. A tak se mnohem víc těším, až konečně zabouchnu dveře nového domova (který ještě ani nemám), vytisknu poslední vyjádření od hygieny a úřadů, přilepím poslední mramorový obklad, písmenko samolepky na výloze a sbalím si na pár dní krosnu si to odžít a vyvětrat. Přesně tak, jak to dělám.