Protokolem skrz duši

Včera, na závěrečném setkání, které začínalo v pátek a končilo dnes, jsme měli reflektovat celou naši cestu protokolem. Díky otázkám které jsme dostali. Úplně na konci byla otázka, jak bychom svou cestu MONK MODEm nazvali, kdyby to měl být film. Hned jsem věděla, že by název byl 'Protokolem skrz duši'. Jelikož se celý monk mode, všichni členové naší rodinky, ale i ostatní lidé nalazení na stejnou vlnu, dotkli mého niterního světa který se i díky nim posunul. 

Během dopoledne jsme měli arteterapii kdy všichni kreslili krásné konkrétní obrázky, podle zadání (Aby byla situace z monk mode zasazena do určitého prostředí). Jakoby,,,, kdo mne zná, tak si na hranice nehraju, nemám ráda když mi někdo říká co mám dělat a stejně to udělám po svém. Prostě jsem nebyla ready na to, malovat cokoliv konkrétního, to prostě není můj vyjadřovací styl. Vylezl ze mne velmi abstraktní obrázek který jsem v porovnání s výtvorama ostatních, vnímala hodně negativně, depresivně a vůbec ne hezky. I tohle očividně odráží mou osobu, ačkoliv působím vesele a šťastně, což jsem., mám v sobě i dost bolavého a šedého. Nicméně při sdílení ve skupinkách, jsem si obrovsky uvědomila, i díky tomu obrázku, že je pro mně naprosto klíčová možnost se otevřít a jak to dokáže vypadat, když máte ten obrovský safe space který jsem tam znázorňovala hromadou modré barvy a panáčků v kruhu. I díky tomu jsem vlastně ze sebe dostala ty myšlenky a jak jsem to cele vlastně cítila a už to nevidím jako velký špatný. 
Nemám ani moc slov.... která by popsala všechny ty tři měsíce. Před MM jsem doufala, že na konci budu věště většií macho, budu víc všechno. Místo toho, jsem víc citlivá, uvnitř sebe a lépe se mi to komunikuje ven.  Jsem pro sebe na nejprvnějším místě a zároveň sama pro sebe největší klid jaký jsem kdy poznala. 
Může a asi to zní, hodně jako klišoidní věty od každého druhého, který přečetl kdo ví jakou sebe rozvojovou knihu. A asi mi to úplně nevadí. Já funguji hodně, hodně na citech, funguju na lidské energii a na flow, to jsou tři nehmotné nejdůležitější věci pro můj rozvoj a otvírání se. Ačkoliv jsem myslela, že s tím nemám problém, nikdy by mne to ani nenapadlo, nejspíš právě proto, že jsem nikdy nic tak přesného a komplexního nezažila. Díky rozdělení do skupinek jsem narazila na naprosto nepředstavitelné lidi kteří nejen, že tu byli pro mě, já tu mohla být pro ně, i když jsem strašně užvaněná a občas mi nejde zavřít pusa i když možná nemám moc co říct. Díky, všemu tomu co jsme spolu prožili, za ty tři měsíce, jsem si sama uvědomila strašně moc hlubokých věcí. Nebo si přenastavila hlavu. Aniž bych na tom nějak extrémně vědomě pracovala. 'Jen' díky sdílení, díky tomu, že jsem fakticky ukecaná držka a že to lidi může zajímat. Stejně jako číst si to co vyplodím. Ano, můžete namítnout, že lidí které baví číst moje výtvory je dost, ale nový lidi? Lidi kteří mě vůbec neznají a je jich tolik....? To bylo velmi synaptické cestičky měnící. A co teprve to, že jsem lidi před kterými jsem mluvila, začala vnímat jako svoje, i když jsem půlku defacto neznala, nebo si je nepamatovala. 
Poslouchat, že lidi baví číst mé příspěvky na platformě, je a bylo něco, co jsem ani nečekala. 
Stejně tak, jako to kolik lidí jsem dojala svým závěrečným proslovem, který jsem včera měla na chatě, Po předání narozeninového dortu pro oslavence, kteří ve výsledku nebyly čtyři ale bylo jich šest. Dort jsem dělala samozřejmě že já. A když MONK MODE tak červený red velvet. S obrovitánským množstvím lásky. 

Které mám nejen teď, ale myslím si, že jsem našla konečně ten pravý zdroj uvnitř sebe.