Mallorca den I. - Zase zpátky 

Tak jsem zase tady. 
Tentokrát s parťákem a musím uznat, že cesta s nim byla jiná. Než klasicky sama se sebou. Jak nečekané ;D. Nevím jestli bych úplně řekla, že lepší, ale jiná a moc fajn. V první řadě se máte po kom válet během cesty (pokud zrovna nejste vy ten, po kom se druhy válí :D ) a v druhé můžete se po sobe válet.  
Jak jsem začala cestovat během pandemie, tak teď chodím na stejná místa a nestačím se divit kolik lidi tu tak najednou je. Jak se rozkopalo a zrenovovalo letiště ve Vídni, kde nebylo moc lidi a teď? Teď stojíte frontu i na vstup. O tom co za nepříjemný šok bylo když jsme vylezli z letadla v Palme, snad ani nekomentuji.
Je mi z toho tak nějak trochu smutno. Zase všechny místa budou přervaný turisty a bez atmosféry která má takovou možnost vzkvétat, když je v komornějším kruhu.
Ale třeba teď sedíme v El Arenal, na plazi, jíme večeři a posloucháme vlny, už téměř sami. Od západu slunka až do teď. Po pravé ruce máme hory, které se odzadu zahalují do mraků tmy. Tmy která je tak černá, že je celé pohlcuje a není vidět už ani základna hory a ani špička. 
Jsme ubytovaní v rodinném hostelu v El Arenal, kam jsme šli z letiště pěšky. Cestou, kterou mně loni vedl kouzelný dědeček. Pamatujete? A tak jsem tentokrát vedla já Martina. Jen si nemyslím, ze bych byla úplně kouzelná. A ještě když jsem byla tak znechucená z toho množství lidí.