Jizvy…

Všichni je máme nebo někdy mít budeme.

Nemyslim strie, ani takové ty mikrojizvičky kdy ses někde škrábl a udělalo se to tam. Mam na mysli jizvy ktere znamenají zásah do tvého těla. Zdravotní, nebo psychický.

Jako člověk jizvama posetý, jsem se s nima naučila žít a přijímat je jako takovou nutnou součást, například hojení nebo léčby. Ale.

Postupem času jsem přestala vnímat co se v těle děje když je hojí. V jaké životní etapě jsem když se mi tahle jizva propise do těla. Co mám v hlavě a jak se v ten daný moment cítím… Úplně jsem to vytěsnila. Ale to neznamená, že to tam neni.

Pamatuju si na svou úplně první vědomou. Mam ji uprostřed beder, primo na páteři. Vyřezávali mi velkou vystouplou pihu která by mohla být v budoucnu zdravotní riziko (jako všechny které mi odstraňovali). Ja, jako ještě malá Péťa. Mala dušička co absolutně neví co ji čeká, jestli to bude bolet, jak to bude vypadat ani co se děje… uplne vynervovaná, strašlivě k smrti vyděšená (kdybych se takhle vystresovala teď v dospělosti, okamžitě by mi vyskákal ekzém na hromadě míst a k tomu brutální nálož oparů). Ani mamka a ani moc doktoři nevěděli jak mě utišit. Než dorazila sestřička co to s dětma fakt uměla 🫶🏻.

A třeba tohle je vepsané v té jizvě na zádech.

Nebo třeba obrovská jizva na vrchní části levého prsa. Které byste si ted už nejspíš ani nevšimli. Byli tam dvě velké pihy které museli jít pryč. Ted už si na ně vlastně ani moc nevzpomínám. Ani na to jaké bylo je mít, zrovna na tomhle místě. Na žádných fotkách nejsou vidět protože jsem se styděla… za to, že mám takhle vystouplé pihy. V té si nesu to… že ani doktoři co se snaží, někdy něco nezvládnou. Doktorka se snažila tam udělat z toho vyříznuti a sešiti jizvu jako Z, nevim jestli zoro. Ale mělo to být hezké. No… po došiti viděla tak ta kůže reaguje a bylo hned jasné, že z toho žádná malá hezká jizva nebude. Místo Z mam na prsu dvě 4x2cm velké jizvy které když se hojily…všichni mi říkali jak je to hnusný a ze to vypada že mi kouká bradavka(jak byly tmavé a zalité krví). A od toho momentu jsem přestala nosit výstřihy.

Na zádech odstraněna malá piha po napůl stržení. Nesoucí s sebou vyděšení ze špatného buněčného dělení… a čekání na výsledky napjatá jak kšandy. A mohla bych pokračovat povídat o všech jizvách po pihách co mám.

Možná že to trauma které si člověk nese, je co do velikosti dané jizvy. Ze to odpovídá… V jizvách po operacích kolene, si nesu nejvetsi mentální záznam. A to ten, že jsem na to celé byla úplně sama. Že se o sebe vždycky musím postarat sama protože ti lidi které bych tam chtěla, potřebovala nebo si jen přála, maji vlastní život kde já třeba nemám takové místo.

(Nikomu nic nevyčítám.)

Jen je to informace, kterou si v té jizvě nesu. A o to silněji, ji žiju. Neni to jen mentální nastavení. Mam to propsané na tělo.

Možná i právě tyhle všechny, na těle, vepsané informace, traumata a zážitky, můžou za to, že se tu pro ostatní (hlavně pro ty svoje) snažím být i v momenty kdy to oni ani nestačí projevit. 

Tak az uvidíš nekoho s jizvou, nebo s jizvama… neodsuzuj ho. Nikdy nevic co ma práve ta jeho v sobe uložené.