Příprava na závody a závody na rok 2025

24.03.2025

Má smysl psát, že jsem chtěla psát pravidelněji? No asi ne. Přišli stories, reels a snazší/rychlejší cesty jak ze sebe dostat to co mám v hlavě, než právě psaní. Obzvláště když potřebuji komunikovat, ne úplně jednosměrně, s publikem. Tak jsem se odmlčela tady a víc rozjela na sociálních sítích.
Nicméně! Updaty a hluboké myšlenky si stejně nedovolím sdílet. Někdy jen na instagramu, někdy vůbec nikde. To bych ráda změnila.

Ale dost už okecávání a jdeme na téma dnešního článku.

Je se mnou už neuvěřitelných osmnáct měsíců spojena jedna hlavní výzva a to "Jeden závod měsíčně", kdo by to byl řekl, že od Monk Mode zásady (jeden závod měsíčně po dobu tří měsíců), se dostanu až takhle daleko, co? Před týdnem v sobotu jsem odběhla osmnáctý závod v řadě, bláznivý, ale já s oblibou říkám, co jiného bych měla dělat?
Osmnáctý závod v řadě a zároveň třetí z celkových sedmnácti/možná toho bude i víc, závodů
Na to potřebuji už notnou dávku přípravy.

Obzvláště, když 8+1 je z toho OCR závodů. (= překážkové závody, např. Spartan race apod.)
Proč 8+1?
Protože jsem blázen co si usmyslel, že tento rok chce už medailový štít z gladiátora- to je těch osm, respektive sedm a jeden závod přesunutý z loňska (kvůli loňským povodním), na ten štít totiž potřebuji uběhnout alespoň sedm závodů.

X-warrior MOLVENO

A ta +1?

Nadechněte se, protože tohle je jízda.
Na přelomu prosince a ledna jsem na instagramu objevila závod X-warriors v Itálii, který je zároveň mezinárodní OCR šampionát. Konající se v Italské Lombardii, v části národního parku na druhé straně Dolomit. Kde je například překážka lezení po síti ve vodopádu, škrábání se po síti na obrovský bahnitý kopec, několikrát přeběhnutí hladiny jezera nebo třeba opičí dráha zavěšená na mostě, nad jezerem, sestávající z lan, sítí a ručkování na kruzích. A to co jsem viděla (vypsala jsem jen malý úryvek ze všech těch překážek), mně okamžitě nadchlo pro to tam jet,

Molveno, Itálie

Trénovat jako o závod. Dostala jsem úplně jinou dávku motivace se už opravdu naučit ručkovat a lézt o laně. Chci se tam totiž ukázat v tom NEJLEPŠÍM světle.

BLÁZNIVÉ. Šíleně. Miluju.

A tak jsem si pořídila toho nejpovolanějšího trenéra.
Vybírala jsem dlouho, najít totiž trenéra který sám běhá tyhle šílenosti a zároveň trénuje ostatní.... to byla výzva. Obzvlášť přidejte to, aby to nebylo jen striktně online....
Naštěstí mi v tom poradila i AI.

A tak jsem se já dostala k trenérovi Petru Vinickému a jeho OCR Academy.

V mých očích nejpovolanějšímu člověkovi kterému se můžu vložit do rukou. (Ten blázen běhá šampionáty, i ty v Dubaji, emirátech..... pouštích, jak nic....). Navíc na sociálních sítích dělá edukační a motivační videa a navíc vytváří i ručkovací segmenty a překážkové konstrukce.

Začátky byly hustý a to už od dotazníku. Kdy jsem si sama musela plně uvědomit, proč to vlastně dělám a co je ta moje opravdová motivace. Ta je totiž nejdůležitější a největší pohon. Obzvláště pak ve dnech kdy je to těžké.
Na otázku životního stylu byla moje odpověď ultimátně všeříkající (o mě); "Snažím se žít zdravě, ale mám ráda dortíky a smažák". Doufám, že se tomu trenér zasmál alespoň z části tak jako já. Po uvědomění si, že to mě vystihuje ze všeho nejvíc, jsem se smála a jsem se za břicho popadala.
Nebo... možná mě to vystihovalo, ale v minulosti. Od začátku tréninků jsem sladké omezila a smažák taky.
Nicméně teď se vydáme k mým sportovním začátkům, bez filtru.
Začáteční tréninky jsem jela měsíc, místo dvou týdnů. Protože jsem prostě nebyla schopná tomu dát tolik pozornosti a místa ve svém životě, kolik bylo potřeba. Zároveň pro mě bylo a pořád ještě je, těžké to, že mi to nejde. To, že jsem pořád na začátku i když trénuji už několik měsíců a vlastně tam ty výsledky nejsou zas tak viditelné. A to je věc která mně provází od začátku a je to taková moje osobní brzda- kterou se snažím uvolňovat tím, že si ji uvědomuji. Nebo si to alespoň myslím.
Taky je to sport, ke kterému jsem nikdy neměla blízko ani zdaleka. Ani omylem. Takže je tam všechno jen ne základy ze dřív. Ráda používám spojení, že v některé dny jsem mentální kejda a to když mi to doslova nejde, tlačím na sebe a do toho mne třeba něco bolí.
To se mi točí tak nějak v intervalech už od začátku, ale je pravda že poslední tréninky mívám víc pocit že mi to jde, bez porovnávání se s ostatníma, co mě kolikrát ve fitku hodně vyvedou z míry, například mladý ucha kterým jde xy shybů na jeden zátah i bez přípravy. Ale i s tím mi trenér pomohl. Což by mě osobně asi nikdy nenapadlo... že přijetí těch mých kejdoidních stavů a motivace ve stylu že nejde neexistuje, mi pomůže se přes to dostat. Zajímavé.

OCR Base Camp

Mám nejlepší vedení, které bere v potaz to co mi jde a nejde v daném týdnu a podle toho mi naloží v plánu na další.
Horší je, že se začínají ozývat starší problémy, s kolenem a se zády. Záda byly problém zezačátku a koleno je problém teď. Budu muset na kontroly, aby se to vyřešilo a já mohla dál trénovat na ty svoje šílenosti. Tentokrát už nejen ve fitku a na běžecké dráze, ale i v OCR base

campu, což je další výtvor trenéra. Vymyslel a vytvořil, překážkové hřiště, kde si lidi můžou natrénovat překážky a různé styly jejich překonávání. Teď tam bude víc mých tréninků, kvůli učení se přelézaní z lana na lano, trénink úchopů apod, protože se šampionát v Itálii blíží. Termín je 17.5.2025, ach ty moje milované sedmnáctky. A už by bylo na čase to natrénovat.

S tím se pojí, ale jedna další a hodně důležitá část. A tou je obuv.
Za chvilku budu mít doma bot jak v prodejně obuvi. Když jsem úplně začínala běhat, neměla jsem takový budget na boty a koupila si jedny z nejlevnějších, nejpohodlnějších a zároveň těch co mi seděli nejvíc. Odběhla jsem v nich něco přes 1500km a přestaly mi vyhovovat. Plán byl, že si je nechám už jen na překážkové závody, tam přece nepotřebuji žádné speciální boty... můžu tam dotahat tyhle a eventuálně je i zničit bez oplakávání. JAKÁ chyba....
Krátce po začátku spolupráce s trenérem jsem zjistila, že v tom co mám, se už běhat nedá. A moje kamarádka běžkyně co mi kdysi pomohla s výběrem tehdejších bot, mi ukázala existenci obchodu "top4running". Kam jsem se odebrala vybrat si nové běžecké miláčky. Strávila jsem tam přes hodinu a půl a vybrala boty s názvem "Nimbus", překvapí vás že nejsem zas takový Harry Potter fanoušek, ale z tohoto názvu jsem vyplesklá? Otestovala jsem je rovnou o pár dní později na závodě v brně.
Letěla jsem s nimi jako na koštěti, jen v Brně běhá asi úplně každý..... nebo si neumím vysvětlit, proč jsem byla se svým nejlepším časem, skoro na samém konci komety běžců.

Jenže tyhle nové boty za skoro čtyři tisíce korun, si přece nebudu ničit bahnem a v tak blbém terénu by mi ta hladká podrážka, určená na silnici, stoprocentně klouzala.... chce to nové boty na překážkové závody. Zrodila se myšlenka. Která pár měsíců zrála jako sýr. Až přišel impuls.
Můj trenér si převzal českou distribuci finských bot (světově nejlepší boty na tyhle závody) určených na překážkové závody. Takže už má OCR academy, OCR base camp a VJsport boty na OCR závody. Tomu říkám zapálení pro věc, doslova a do písmene.

VJ MAXX

Proč to zmiňuji? V ten samý moment kdy se tahle změna odehrála, jsem totiž sama získala potřebu mít tyhle boty už taky. Aniž bych o této změně v majitelích tušila. Čestné skautské.
Tahle finská značka se doslova specializuje na to, aby měli co nejlepší, nejodolnější, nejpřilnavější boty na překážkové závody. Protože moc dobře vědí, co je na takových závodech potřeba. Jako třeba pevná obuv která během pár minut splyne s nohou a člověk ji už nevnímá a o to přirozeněji se pohybuje. S tím rozdílem, že mu ta obuv pomáhá v nerozsekání se.
Zkoušela jsem několik modelů bot, od nejnovějších ultra závodních až po starší a nejvíc mi padly na nohu boty VJ MAXX, navíc jsou skvěle barevné.

Moje nároky na boty nejsou malé a čím víc naběháno mám, tím vyšší jsou. Nicméně tahle bota mi padla jako popelce její střevíček. Pevné obemknutí chodidla, které má ale dost prostoru na přirozený pohyb. Podpoření klenby a přirozeného došlapu jako priorita která lze poznat už na první "procházku".
Každému bude vyhovovat něco jiného. Mě tahle bota vyhovuje proto, že ji mohu používat na tréninky v terénu ale i na závody. Už se těším, až je pokřtím na Kutnohorském Gladiatoru. Na který jsem navíc naverbovala i účastníky již páté vlny MONK MODE. Takže to bude jako takový friend team building. No není to skvělé? Je!
A další test bude test ohněm, přímo v italské Lombardii na šampionátu, kam jedu dělat repre v nesoutěžní kategorii, abych to omrkla a příští rok to urvala v soutěžní.

Určitě jste už zvědaví jaké závody tenhle rok mám na seznamu.
Budu ráda, když se na některý z nich budete chtít přidat a budeme je moct překonávat spolu.