Stopem do Itálie - den 3.

Z Pirane jsme vzali stop až v 11:45 i když jsme vstávaly v osm a odchazely od holek v půl desáté. Natálka se chtěla ještě koupat a zůstat v pirani, což já úplně necítila s tou naši nerozohodností jakou jsme zase ráno prožívaly… . Ale po koupačce už byla spokojená a připravená na další dobrodružství. Které jsem domluvila ráno s čechama. Daly jsme si kafe, zapozovaly se sochou a courly se na výjezd z Pirane.

Po 45 minutách nás vzala paní co tam jezdí uklizet ubytování, ale neměla tam kde zaparkovat, tak se tam otočí později. A vzala nás do Izoly.

Ani ne za minutu od vysazeni jsme stoply bozi truck 4x4 s mega v pohodě chlapikama. Teda spíš si oni stopli nás. Matyas a Johan, kteří mají obrovský tým lidi se kterýma dělají lodě. A mají restauraci na degustační menu v Praze 🤩. Pozvali nás na loď až tu budeme příště. Takže naše další cesty prostě povedou znovu do Slovinska. Projeli jsme se do Koperu něco tam hodit, ještě se vraceli zpátky do Izoly pro dokumenty a pak zpátky na naši cestu.

Na startu jsme vůbec, ale že vůbec netušily s kým to máme tu čest. A o to zajímavější to cele je. Zajimavé, dojemné a plné vděčnosti, kterou pociťuji velmi, velmi moc. Nějak na nás od rána doléhal časový pres, že se už budeme muset vracet a moc si to tady neuzijeme. Protože už budeme pomalu muset řešit cestu zpátky domu. Ale! Naty si šla koupit nabíječku na baterku a vualaaaa! Jaká dobrá zpráva se udála. To by člověk nevěřil.

Důvod kvůli krému musela domu je kamo ta tam. Takže na cestě můžeme být o dva a půl dne déle. Bozi! A s tímhle vědomím pokračujeme s hochama dál. Ještě něco zařizují na firmě, kde je o nás postarano jako o vlastní, jakobychom už dávno patřily do rodiny, kaficko, vodu, repelent, prohlídku venkovní lodenice. Potom cesta bozim Tierstem s výkladem a cesta za jachtou pro klienty.

Po cestě jsem dostala těžkej záchvat pláče, byla jsem unavená, hladová, hodně hladová. Hodně velmi. Plakala jsem a smála se, měla jsem až takový hlad. Že mě rozbrečela i myšlenka na kocoura co je doma. Nemyslela jsem vůbec na nic jiného. Proste to nešlo.

Dojeli jsme do soukromé vesnice, kde je takové ticho… že jsme slyšeli i vítr si povidat v bezvětří, slyšely bychom i hřebíček spadnout na hlavičku a dostaly jsme soukromou prohlídku po takhle bozim soukromém miste. A taky! Taky nás vzali na jídlo, na jedno božsky luxusní místo. Přímo na molu na mori. Kde jsme měly boží toust s domácí citronadou, co fakt kopala. Hodně domácí a hodně kyselá. A nebylo to jen tim, že jsme měly hlad, ale hlavně tím že najednou úplně rozhozenost.

Domlouvali jsme kde tam vysadí a z nich najednou vypadlo, že se jim nechce nás vyhodit někde uprostřed ničeho nebo nás vyhodit na zastávce a postarejte se o sebe samy. Že na to nemaji srdce a že v Italii je to plné divných lidi. Tak že nás vezmou až tam, kde máme sraz s dalším autem. Při vysazování na benzine se ještě ujišťovali jestli dobrý a jestli je všechno v pohodě.

Zpátky do reality, být v hezky české společnosti. Jeli jsme totálníma dirama okolo moře, které vypadalo hůř jak mácháč z dálky, okolo kruháčů které byly úplně jasně říkající "my vám pozemek neprodame a udělejte si tudy klidně kruhac" a okolo polí s kukuřici. Vypadlo to trochu jako italské Japonsko. Až na to, že místo rýže, tady byla kukurice ve velkém. Hodně ve velkém.

Upřímně… tohle teď dopisuju ve čtvrtek v devět ráno. Po tom co nám vykradli auto když jsme parkovali na 4,5 hvězdičkami ohodnocenem parkovišti a totálně nám zmizely krosny. Takže teď tady se snažím posbírat a vyhrabat všemožný zbytky pozitivní energie aby to neznělo a nevyznělo zle. A nepřenesla jsem na vás tuhle náladu.

Já jsem upřímně už měla po chvilce hlavu jak pátrací balon. Chlapík je rad že má tady v aute další nové lidi se kteryma si muže povídat. Původně jsme měli cestu na gardu přes Benátky, když už nás to tamtudy vedlo. Chtěli jsme v Benátkách dát tak hodinku a půl. Tak jsme se tam ztratili na hodinky tři.

Tři ze čtyř lidí kteří v Benátkách ten den byli, si Benátky neužili. Furt remcali jak je tam hodně lidi, jak nevnimaji ten vibe, jak jsou spinave.

Mě v tu chvilku došlo, že to nikdy není o tom kde člověk je, ale jaké nastavení v hlavě má. Můžeš být v sebe špinavejsi části Benátek a najít si tam krásné místa a momenty které tě potěší, ale i v nejnádhernější části Dubaje a brát ji negativně, že je málo. Možná s tím má co dočineni i meditace, člověk se u ni učí pracovat s vlastní mysli, vnímá myšlenky ale nenechává se jimi ovlivňovat. A to přesně se hodí v Benátkách. Jasně, působí špinavě, je tam hodně lidi, ale mě ten vibe chytil skoro hned.

Valily jsme na hlavní náměstí, které bylo hodně majestátní, jen mě osobně po ceste trochu vysiraly všechny ty obchody s oblečením, lodičkama a kuframa. Místo které bylo jako takova česká pařížská ale vypadalo hodně dobře. Třeba guess obchod který byl tak historický… že jsme u nej strávili chvilku jen ziranim. Bozi!

Pak jsme se ztratily po cestě zpátky a jen v Benátkách nachodili okolo 10km.

Jake nemilé překvapeni na nás čekalo po návratu zpátky k autu.

Jako jednu z mála věci co fakt doporučím je AIRTAG! Obzvlášť když nad tím přemýšlíte. Ne fakt. Poslouchejte intuici doprdele! A pořiďte si airtag do krosny (aspoň budete vědět kde po světě vám lítá když ji odbavujete) a na klíče (ne jen pro strýčka příhodu). Aaaa! Taky apku Moovit protože google vás necha ve stychu.

Snažit se domluvit s italama výjezd k pojistné události bylo jak za trest. 45minut přepojovaní… Ale! Dojeli. Po další hodine a půl. Domlouvat se s nima bylo jak posilování nervů a basic angličtiny. Hlavně že řekli že to daji do systému a máme si dojít druhy den na jakoukoliv pobočky policie. Nedali.

Potom jsme už odjeli, ale jeli jsme dooost dlouho. Odjížděli jsme až v půl druhé ráno ve čtvrtek, protožeeee a jelikož jsme ještě zalepovaly rozbité okno izolackou. Po dnešní zkušenosti nedoporučujeme. Nejdřív to sklo z okna úplně vyndejte. Proste to vysklete a potom tu díru zalepte. Jinak se vám to bude sypat. Hodně sypat.