XWARRIOR- můj první zahraniční závod

můj PRVNÍ zahraničí
 Dvacátý druhý závod v kuse. A zaroven druhý ze třip v květnu. A rovnou takováhle pecička 👌🏻.
 Klasicky tenhle post píšu s odstupem. Protože jsem si musela v hlavě srovnat dojmy. A jak všichni víme, s odstupem času se na všechno díváme trochu míň kriticky.

První pořádně velký závod. Kde se navíc kvalifikovalo na mistrovství světa, což jsem samozrejmne zjistila až den před odjezdem.

Byla to celkově velká výzva. Závod spojený s mým milovaným cestováním a poznáváním. Největší výzva byl hlavně terén závodu a úplně jiná organizace než na jakou jsem zvyklá z českého @gladiatorrace_cz .

Závod bych rozdělila do tří sekcí.

•První přírodní

překážky na/ve vodě která teče přímo z dolomit a je ledová jak blázen. Ty byly za mne asi nejlepší! Pontony, běh korytem, vodopád, 65m skála…

•Druhá treková

terénem kudy bych si dala spis radši celodenní trek, než běh na čas. Hodně jsem měla problém to udýchat a rozdýchat ty výškové metry v nejednoduchém terénu lesních (někdy nevyšlapaných) cestiček

•Třetí #DetskeHriste vibe

kde bylo nejvíc "umělých" překážek nahňácaných na sobě jako na dětském hřišti.

Dala jsem to tak moc jak jsem byla schopna to dát. Po skoro půl ročním cíleném tréninku. Ale rezervy jsem pocítila dost.

Vykoupala jsem se hodněkrát. A do vodopádu jsem lezla stejně už mokrá a se zmrzlýma nohama. Nicméně síla vody a teplota byla něco co mě fakt překvapilo. Hodně. (Předešlé reels je toho důkazem 😂)

Taky mě překvapilo jak dobře jsem zvládla lez po mokré 65metrové skále nahoru hned po vodopádu. Já ktera se bojí výšek, jsem to dala jak bez mrknutí oka.

Lez bahnem nahoru o laně jsem taky zvládla na pána.

O to horší pro mě byl druhý úsek závodu.
 

(⬇️pokračování pro post z Instagramu⬇️ )

Druhý, trekový úsek závodu byl pro mě hodně pain. Na tohle jsem totiž nebyla připravená. Vůbec. Vybíhat ve 1400 m.n.m do kopců dolomit, cestama kudy snad poprvé šli až organizátoři= skoro nevyšlapané lesní cestičky. Velmi měkký terén, místy hodně strmý. Výrazné klesání a následné škrábání se zpátky nahoru, abychom tohle zažili znovu. Po asi čtvrtém takovémto kolečku jsem dostala neuvěřitelné křeče do středu chodidel, navíc jsem měla druhý den menstruace(pro mě nejsilnější) a moje fyzička byla tak na polovině normálu. Rozdýchávala jsem ty kopečky těžko, dost jsem tam vila, až si ze mě Tom(přítel) dělal srandu jestli nerodím (jakože… asi to tak mohlo znít). Nestačila mi plicní kapacita a obecně mě vnitřně bolel každý otřes (ženy znají). Docela lahůdka musím říct

Když jsme se doškrábali na občerstvovacku kterou jsem vyhlížela už třeba o polovinu dřív, zažila jsem tvrdé zklamání.

Jen voda, teplý zelený čaj a mandlovo kokosová tyčinka (standardně tyhle občerstvovačky na závodech jsou pro doplnění elektrolytů protože jsou tyto závody náročné, pro porovnání na gladiator race standardně bývá voda, iontový nápoj, nějaký banán, rozinky a sůl). Vlastně mě to dost naštvalo. Škrábala jsem se tam na to místo tak dlouho a náročným terénem a jediné co tam bylo byla voda a mandlová tyčinka- když jsem na mandle alergická (a do registrace jsem to psala). K tomu se dostaneme ještě níž až budu komentovat organizaci celého závodu. Ted jdeme dál.

Po téhle "občerstvovačce" byl terén zpátky k jezeru docela sranda. Kotlinky, kopečky dolu, jen lehce nahoru a pak dál dolu.

Přišla řada na utahování bot, jelikož se mi všema těma pohybama na "vyvrknutý kotník", uvolňovalo vázání a bylo potřeba je utáhnout. A tam se stal průser. Urvala jsem si nehet a řvala na celej les. Při utahování tkaniček mi totiž napnuté tkaničky které jsem utahovala sjely z bříšek prstů na nehet a trhnutím byl problém na světě. Dost krve, podtrhnutý nehet od lůžka do půlky nehtu…a dalších detailů vás ušetřím.

S tímhle doběhnout do třetí části závodu… jo….adrenalin zafungoval docela dobře. Tam překážky na lezení o laně, kdy nemůžu pořádně stisknout protože mě neuvěřitelně bolí prst, ručkování… a ani moc lezení po stěně… nešlo. Nicméně ta stěna. Ta mě bavila. Byla dost zapeklitá, dlouhá a náročná. Ale dala jsem to! I s tím prstem. Bylo to ke konci už dost vyčerpávající ale i did it!

Stenu na vyběhnutí a vytáhnutí se, jsem nedala. Byla tam fronta a nedala bych to, možná bez krvácejícího prstu, nějak jo, ale takhle… takhle ne. Takže jsme tuto překážku přeskočili a běželi do cíle. Kde se mi při přeskakování ohně podlomila noha 😂🤦🏼‍♀️, a já málem zahučela do toho ohně zadkem zpátky. Mam z toho výborný fotky 😂.

Naštěstí jsem to nějak ustála, respektive odskákala, tím jsem nahnala tu rovnováhu zpátky a běžela si pro medaili.

Tim se dostáváme k organizaci.

V cíli jsme dostali medaili, vodu a proteinovou tyčinku a to je vše. Závodníci v kategorii Full dostali i jeden banán. Standardně po doběhu je potřeba doplnit tělu to, co mu chybí z takhle náročného závodu. Běžně na závodech, nejen OCR ale i běžeckých, bývá ionťák, nějaké sladké pečivo, ovoce… a to ty závody nestojí tolik….

Jasně, šampionát v Itálii, člověk tu cenu 70€ respektuje a nikomu nic nevyčítá. Pro porovnání; závody které v malém Česku běhá i víc lidi (tady bylo 700 závodníků a v Česku bývá okolo 2 000-2500 lidi) stoji třeba průměrně polovinu toho co tento závod, kam člověk ještě musí nějak dojet. Ale to je můj problém, ne organizátorů.

Kdyz pominu tenhle velkej aha moment, nejvic nepřekonatelně mi vadil fakt nedotažené organizace závodníků. Jelikoz kvuli němu se na čtvrté překážce od startu, stala půl hodinová fronta na překážku přeběhnutí pontonů na vodě. Na druhé straně se stala snad třičtvrtě hodinová fronta na přelezení dráhy nad vodou kde byla síť, pětkrát lano a znovu síť. To jsme vystály asi 20 minut a pak to museli oběhnout.
A i tak jsme do cíle doběhli mezi posledními.